Čtení pro ženy

12.02.2013 10:29

Když jsem do knihovny nastoupila, byly "romány pro ženy" pěkně pospolu v jednom regálu.  Mně to vadilo, protože proč by měly ženské číst jenom něco? Rozstrkala jsem je normálně do polic: Javořickou před Jiráska, Pittnerovou za Otu Pavla a Steelovou vedle Saint Exupéryho. Ale brzo jsem se k ženskému regálu pokorně vrátila zpátky, protože jsem je pro čtenářky, které chtěly přesně něco takového, musela po těch policích zase složitě hledat a snášet na stůl. Nakonec, detektivky mám taky extra.

Vlasta Javořická je oblíbená hodně. Píše o vesnici, kterou starší čtenářky důvěrně znají, a píše o ní tak, že předem víte, že všechno dobře dopadne: čistá láska hory přenáší, manželství je svátost, děti jsou radost a kdo se protiví Bohu, nakonec špatně skončí. Němci a Židi možná nejsou špatní lidé, ale přeci jen - jsou to Němci a Židi. A ženská musí vydržet všecko. A když už náhodou nemůže, má víru, vlastenectví... a "čtení pro ženy" se šťastným koncem. Jsou ovšem podivínky, v jejichž "ostříhaných hlavách se zrodila zas touha po ženské samostatnosti, psalo se proti lásce, proti ujařměnosti v manželství..." - ale tudy pro Vlastu Javořickou cesta nevede.

Její Můj život, který vyšel v šesti dílech - vyprávěla ráda a dokázala napsat i padesát stránek denně - popisuje moc pěkně úplně všecko: líčení těžkého porodu je přerušeno vzpomínkou na to, jak kocour odnesl z kuchyňského stolu pajšl k obědu, začátky nové republiky jsou stejně významné jako to, že ji tou dobou škrtily šaty, protože přibrala.  Jestli měl život šťastný konec, těžko říct: manželství se jí zrovna moc nevyvedlo, o majetek přišla, tři z jejích dcer emigrovaly a viděla je málo, její knihy dlouhá léta nevycházely, svět, ve který věřila, nenávratně mizel... možná je šťastný konec, že se tím nenechala zlomit. Psala, vyprávěla a žila tak, jak byla přesvědčená, že je správné. Možná mohla psát míň, aby její kritici kvůli těm knížkám, které jsou blíž červené knihovně, neohrnovali nos i nad všemi ostatními. Ale to by mi čtenářky daly! Už takhle se mě ptají: "A novou Javořickou nemáte? No jo, ona už nepíše... škoda."

Vlasta Javořická: Můj život

 

Dneska píše třeba Kateřina Tučková. Na Žítkovské bohyně jsem byla zvědavá a jakkoli oceňuju, kolik času věnovala autorka sbírání materiálu a ověřování faktů, nemůžu se zbavit dojmu, že je výsledek podobně schematický, jako u Javořické: ženské jsou silnější a schopnější než muži, církev upalovala čarodějnice a po pádu komunismu se z bestiálních vychovatelek v domovech a léčebnách obratem ruky staly vlídné a příjemné ženy. Nevím, jestli bylo možné popsat, čím byly bohyně ze Žítkové výjimečné a jak žily, tak, aby vznikl pravdivý a uvěřitelný příběh. Možná ne, Kateřina Tučková už se nemohla setkat ani s jednou z nich a byla odkázaná na archivy a vyprávění pamětníků, kteří jí asi mnohdy nemohli nebo nechtěli vyprávět všechno. Ale snad bylo možné aspoň nedávat jména skutečných lidí svým literárním postavám a nenechat je (ty postavy) mluvit tak, že je to na první pohled nevěrohodné: říkala by stará léčitelka z Kopanic: odcházel zadumaný nebo rozplizly se v řece slov nebo ten neklid byl skoro hmatatelný?  Z kombinací osudů reálných lidí, dokumentů a autorčiny fantazie vzniklo něco, co není ani pravda, ani román, a na co si příbuzní jedné z posledních bohyň (myslím, že oprávněně) stěžovali. A z čeho prý bude i film. Možná aspoň v něm bude jasné, že jde hlavně o fikci se scénami, které budou na plátně dobře vypadat (třeba zažehnávání bouřky) a ne o to, abychom se dozvěděli co nejvíc o skutečných událostech a lidech... a pochopili je.

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

 

Anna Pamrová by, ačkoli byla od třicet let starší, pro Vlastu Javořickou byla asi moc velká radikálka a feministka - sice neměla ostříhanou hlavu, ale proti ujařmenosti v manželství psala.  Od manžela kvůli neshodám odešla, byla ráda sama, psala, překládala a studovala, zajímala ji východní filosofie, nevařila (kuchařské umění je jeden z nevyléčitelných bludů lidstva, jenž po tisíciletí je hubí) a žila hlavně z toho, co si vypěstovala na zahradě. O jejím životě by se určitě dal napsat román, ale zaplaťpámbůh to zatím žádnou z "ženských autorek" nenapadlo. Její neteř Alma Křemenová místo toho shrnula do nevelké knížky autentické zápisky a dopisy Anny Pammrové, přidala fakta z tetina života a svoje vzpomínky na ni, a zbytek nechává na čtenářích. Není to zrovna jednoduché čtení, ale Anna Pammrová neměla jednoduchý život a asi by o něj ani nestála.  Šla jinou cestou, než bylo v její době obvyklé, ale myslím, že by šla neobvyklou cestou i v dnešní době; aspoň v té, kterou určuje Ona Dnes, Ženy v pokušení a reklamy na zaručeně přírodní kosmetiku.

Kolik ženských srdcí zachvívá se v této podzimní, neurčitě temperované chvíli, v předtuše  mrazivéhě mlhavého deště pudového listopadu! Třikrát ubohé stvůry předpotopního reglementu! Mnohá z nich za takových dlouhých soumraků ztápí zmrzačené myšlenky do hlubin svého nepravdyplného žití - váží svá břemena zasloužená i nezasloužená. Přehlíží cestu bez cíle, pozoruje práci bez vyššího účelu, ale uzří-li něco temného,exoticky nestvůrného, pak... zavře oči a vzdychne. Potom mluví nebo píše o všemožném, jenom ne o svém nejvnitřnějším jádru. Ta nebo ona ho ani netuší, jiná řekne: "Je to nemožné!"

Alma Křemenová: Anna Pammrová - životopis