Dobré dílo

23.09.2014 23:08

Příběh francouzské básnířky Suzanne Renaud (1889 - 1964) je docela známý: její verše si přečetl český básník a grafik Bohuslav Reynek, napsal jí, přijel za ní do Grenoblu a rozhodl se, že si ji vezme za ženu. Žít spolu budou v jeho rodném Petrkově; na "château", jak Suzanne vyprávěl. Představovala si zámeček, ve skutečnosti byl Petrkov rozlehlejší statek: s hnojištěm a se slepicemi na dvoře. Jen na střeše měl věžičku s hodinami. Když si tam trochu zvykla, přišla válka, která rodinu na čas vyhnala (útočiště našli u Florianů ve Staré Říši), a po ní komunistické lepší zítřky, které Reynkovým znemožnily prakticky všechno: starat se o dům a hospodářství, vydávat knížky, cestovat, scházet se s přáteli... zůstali uvězněni v chátrajícím statku, s cizími lidmi v přízemí. Suzanne - jako cizinka - samotu, zimu, chudobu a setrvalý pocit ohrožení a ponížení nesla mnohem hůř, než její manžel. Ale Lucie Tučková píše i o jiných věcech: o tom, jak Suzanne obětavě opatrovala umírajícího Bohuslavova otce, jak se sžívala s krajinou Vysočiny a českou kuchyní (jako první vzala na milost švestkové knedlíky), jak se styděla za to, že Francie, její vlast, vydala Československo Hitlerovi. O hluboké víře, kterou sdílela se svým mužem, o tom, že mlčení a míjení se mezi nimi nebylo - přes všechnu různost jejich povah - výrazem nesouladu, ale spíš jedinou možností, jak přečkat šílené poměry, ve kterých od konce třicátých let museli žít. O tom, jak si uprostřed tíživých padesátých let vyklidila kumbál za kuchyní, společně se syny jej vymalovala a nastěhovala do něj to nejdůležitější: malá kamna. Tady, ve společnosti Reynkových grafik a staré lípy za oknem, psala své pozdní básně. Do češtiny je převedl její syn Jiří a v knize Lucie Tučkové vycházejí vůbec poprvé.

Tichá, odevzdaná duše si rozjímá
nad sítí, v níž pavouk sám se usebírá
sám říjnem zmlk a jak by ticho snoval,
zlatou suknici slov, jež váží slova.

Lucie Tučková: Suzanne Renaud, Petrkov 13

 

Jak to v Petrkově vypadalo koncem šedesátých let minulého století, zachytila na svých fotografiích Dagmar Hochová. Starou kredenc, stůl přeplněný nádobím a papíry, kachlová kamna, okno do dvora, Bohuslava Reynka ve starých manšestrákách a kostkovaných bačkorách, jak se stejným soustředěním "škrábe do destičky" novou grafiku nebo loupe brambory pro prasata. Syny Daniela a Jiřího, s nimiž po smrti Suzanne Renaud na chátrajícím statku hospodařili.  Kniha Dagmar Hochové Konec chleba, počátek kamení... je soubor portrétů spisovatelů. Na nejstarším z nich (1949) je František Halas s rodinou, následující jsou většinou z roku 1967: Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Ivan Diviš, Jiří Kolář, Josef Škvorecký... fotografie vznikaly před památným sjezdem spisovatelů, který se v tomto roce uskutečnil. Hochová jej rovněž zachatila a ironicky komentovala: Takových evidovaných spisovatelů máme, ale kde jsou jejich knihy? . K mnohým z nich se vrací po dvaceti nebo třiceti letech, a přidává k nim portréty těch, kdo se uměli postavit totalitě: Ivana Martina Jirouse, Andreje Stankoviče, Ivana Wernische, Jáchyma Topola, Petra Placáka, J. H. Krchovského... 

Konec chleba, počátek kamení..., fotografie Dagmar Hochové (na titulní fotce je Zdena Salivarová)

 

Josef Florian, pokud vím, v žádném nakladatelském svazu evidován nebyl.  Lucie Tučková píše, že Suzanne Renaud si na základě řady děl, která v edici Dobré dílo v krásné úpravě vydal, jeho nakladatelství představovala jako ekonomicky prosperující podnik - nemohla tušit, že Florianova početná rodina žije z ruky do úst. Otec nechtěl založit prosperující nakladatelství, toho byl naprosto dalek. Chtěl dostat knihy mezi čtenáře, proto je dával i zadarmo, proto všechno podstupoval. A nepolevil, říká Florianův druhý nejmladší syn Gabriel v knižním rozhovoru s Alešem Palánem. Jeho bratr Jan popisuje, jak "to všechno" vypadalo: Teta Antonie spolu se sestrami svinovala archy, když přišly z tiskárny. Už dopravit archy do Staré Říše nebylo jednoduché.  Z Třebíče k nám nebylo žádné spojení, tak si otec musel najmout chlapa s koněm. (...) Stránka se zprvu otiskla na obyčejný papír - dobrého by byla škoda -, a ten se dal tatínkovi, aby ho přečetl a opravil. Přehlédl stránku a mnohdykrát našel chybu...  Ale nevyprávějí jenom o knihách. Taky o dětství, příbuzných, vesnici, válce, strašidlech, snech, hledání pokladů, meteoritech... a o spisovatelích, kterých Starou Říší prošli, ať už osobně nebo prostřednictvím svých textů.  S mnohými to nebylo jednoduché - ale ono s Josefem Florianem taky ne.  A proč by taky mělo být? Cílem této knihy nebylo hodnotit, ale pochopit, uzavírá svůj doslov k rozhovoru Aleš Palán.  Já myslím, že by to nemuselo platit jenom pro knihy.

Jan Florian, Gabriel Florian: Být dlužen za duši. Rozhovor Aleše Palána.