Doktoři

27.11.2012 12:02

Nemyslím teď na spisovatele, kteří píšou o nemocnicích, jako Robina Cooka nebo Henry Denkera, i když ty mám v policích taky. Ani na doktora House. Myslím na lékaře, kteří píšou... třeba o lásce, o závislosti, o životě a smrti.

Když jsem přijel do města, poznal jsem jí na očích, že mě čekala; sama se mi přiznávala, že už od rána měla zvláštní tušení a uhodla, že přijedu. Dlouho jsme mluvívali, dlouho mlčeli, ale jeden druhému svou lásku nepřiznával, skrývali jsme ji bázlivě a žárlivě. Báli jsme se všeho, co by mohlo odhalit naše tajemství i nám samotným. Miloval jsem ji něžně a hluboce, ale uvažoval jsem a ptal se sám sebe, k čemu může vést naše láska, nebudeme-li mít dost síly ji přemáhat; připadalo mi neuvěřitelné, že by má tichá a smutná láska mohla najednou hrubě přervat šťastný život jejího muže, dětí a celého domu, kde mě měli tak rádi a kde mi tak důvěřovali...

 Anton Pavlovič Čechov: O lásce

 

Vtom vidím, jak po svahu od říčky se ke mně žene jako vítr stařenka se slámovými vlasy, nožky se jí jen kmitají pod pestrou zvonovou sukní... V první chvíli jsem nic nepochopil a dokonce jsem se ani nepolekal. Stařenka jko stařenka. Je divné, že běhá v chladnu prostovlasá, jen v blůzce? A pak: kde se tu vzala? Co je zač? U nás v Levkově se po skončení ordinace rozjedou poslední mužické saně a na deset verst kolem není živáčka. Jen mlhy, mokřiny, les! Náhle mi vyvstal a zádech studený pot - už jsem byl doma! Stařenka neběží, ale doslova letí, nedotýká se země. To je, co? Ale to mi nevyrazilo z hrdla výkřik, nýbrž skutečnost, že stařenka držela v ruce vidle. Proč jsem se tak vyděsil? Proč? Sklesl jsem na jedno koleno, zakryl si rukou obličej, abych ji neviděl, a pak jsem se otočil, škobrtal jsem k domovu jako k místu poslední záchrany a nepřál si nic jiného, jen aby mi nepuklo srdce, abych co nejrychleji vběhl do teplých pokojů, uviděl živou Annu... a morfium...

Michail Bulgakov: Zápisky mladého lékaře

 

Byl jsem jakž takž obeznámen s většinou nemocí, které připoutávaly trpící k lůžku. Začínal jsem umět zacházet s obrannou zbraní chirurgovou proti Neoblomné, která konala v dne v noci po nemocničních sálech své obchůzky s kosou v ruce. Zdálo se, že se navždycky usídlila v pochmurné staré nemocnici, která po dlouhá století hostila v sobě tolik utrpení a žalu. Někdy se řítila jako šílená sály, tloukla kome sebe vpravo i vlevo, kosila staré i mladé, uchopila krutým hmatem hrdlo jedné oběi, strhla obvazy ze zejících ran druh oběti, pokud nevytekla poslední kapka krve. Jindy přišla tiše a mlčky po špičkách a téměř něžným pohybem prstu zatlačila oční víčka jného ubožáka, jehož rty se usmívaly, když Neoblomná odešla. Často jsem ani nevěděl, že Ona je uvnitře. Zdálo se, že pouze děti u prsou matčiných vnímají, když se blížila, a s divokým výkřikem sebou trhaly ve spaní. A často se stávalo, že některá ze starých jeptišel, které zde žily celý svůj život, ji zahlédly sotv včas, aby stačily položit na postel nemocného krucifix.

Axel Munthe: Kniha o životě a smrti.

 

Příště dám něco veselejšího, slibuju.