Jak drahá je svoboda

05.02.2013 09:13

O ceně svobody je jedna z pohádek v knize Jak daleko je slunce. Ostatní jsou taky o důležitých věcech: jak stará je Země, jak hluboké je moře, jak rostou stromy, jak velká je velryba, jak věrní jsou čápi... a vždycky začínají rozhovorem:

Byl jsi někdy ve vězení?

Ne!

A proč jsi tam ještě nebyl?

Asi proto, že jsem nikdy nic neukradl.

(...)

Tobě by se tam nelíbilo? Nosili by ti tam jídlo a nemusel bys nic dělat

Nikomu se ve vězení nelíbí. Ani zvířeti.

Copak zvíře můžou zavřít do vězení?

Ne. Ale můžou je zavřít do klece a vzít mu tak svobodu.

Pohádka je o stříbrné lišce, kterou lovci chytili do želez a strávila pak v kleci pár týdnů: měla tam teplo, čisto a dost jídla, nemusela se ničeho bát, o nic se starat. A přesto utekla. Protože život bez svobody vlastně není život... a jenom v opravdovém životě po těžké a hladové zimě přijde jaro: rychle mizí sníh a každou úžlabinkou stékají potoky vod. Vzduh rychle zesládne vůní kvetoucích bříz a jív a slunce je sice jen nízko nad obzorem, ale zato téměř nezapadá a v jeho paprscích se vyhřívají hnědé ještěrky s modrým hrdélkem, zmije s rezavě hnědým pruhem, dokonce i lumíci, kteří mívají raději noc, se občas zapomenou ukrýt ve svých zemních hnízdech, zající se vynoří ze svých nor a liška teď snadno uloví, kolik jen potřebuje.

Ivan Klíma: Jak daleko je slunce

 

Pohádky napsal Ivan Klíma; k jeho románům jsem zatím moc cestu nenašla a s Janem Balabánem jsem na tom podobně. Ale Balabánovy sloupky v Respektu jsem četla moc ráda, některé z nich si dodneška pamatuju - třeba ten o stromech, které vlezou všude:

Aleje podél silnic nás zabíjejí. Z alejí na hřbitovech padá listí na naše hroby. I naše město jednou zapadne listím, když se nebudeme bránit.

Teď vyšly všecky sloupky (plus další kratší texty, rozhovory a divadelní hry) ve třetím díle Balabánových sebraných spisů.  Když jsem je balila do knihovnické fólie a psala na první stránku přírůstkové číslo, trochu jsem v nich listovala; otevřely se mi na textu, který začíná návštěvou ve psím útulku s nešťastnými psy v klecích, a končí:

Večer sedím u okna a dívám se na kostky a věže nedalekého sídliště a myslím na dospělé lidi, na nás, kteří máme nějaké peníze a trochu moci a jakousi svobodu, a přesto často vyhlížíme mřížemi našich pracně zbudovaných životů a jako ti odložení psi a batolata chceme zakřičet: "Vezmi mě odsud!" Ale většinou nekřičíme, protože na rozdíl od těch bezmocných nedokážeme věřit, že nás někdo uslyší.

Jan Balabán: Publicistika a hry

 

Mezi Balabánovými publicistickými texty je i řada recenzí výstav. Včetně výstavy obrazů undergroundového básníka, textaře a výtvarníka Pavla Zajíčka. Byl ve vězení rok - nic neukradl, v roce 1976 v Čechách chodili do vězení i básníci. Po propuštění se chvíli živil jako lepič pytlíků, nakonec emigroval do svobodnějšího světa.  V roce 1995 se vrátil zpátky do Prahy; ve sbírce Chvění jsou básně, které od té doby napsal.

V klecích ptáci.

Poletují tam i okřídlení lidé.

S očima otevřenýma se dívám kolem sebe.

Slova odcházejí z úst

jako mlha...

Pavel Zajíček: Chvění