Konec masopustu

18.02.2013 14:42

Topolova hra Konec masopustu je krásná, ale v knihovně ji zatím nemám. Vzpomněla jsem si na ni, protože masopust opravdu skončil, přesně před týdnem. Svátek zrovna měli sv. Benedikt Aniánský, člen družiny Karla Velikého, a sv. Eulalie, která jako třináctiletá utekla z domova do Barcelony, předstoupila před vladaře, vyznala se z křesťanství a byla krutě umučena. Dočetla jsem se to v knize Vlastimila Vondrušky: Církevní rok a lidové obyčeje.  O konci masopustu pan Vondruška píše: měř všude končila o masopustní úterý zábava přesně o půlnoci. S ní zatroubil ponocný na roh a rychtář nebo některý z radních vyzval všechny, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Mnohde končili o půlnoci pochováním basy (symbolicky, že si hudebníci v době postu nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccusa. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.  Krom církevních svátků a lidových obyčejů se v knize najdou i recepty, obrazy svatých, písně, návody na výrobu různých zvykoslovných předmětů... zkrátka všecko možné.

Vlastimil Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje

 

O lidových zvycích píše taky František Jílek v knížce Jihočeský člověk a jeho řeč.  Zaznamenává třeba, že u Stachů na Šumavě si na konci masopustu dělaly naději na sňatek i dámy velmi zralého věku: Ještě nejsem tuze stará v tom svým mladým věku, teptv mně jde od včerejška k šedesátýmu roku. Na zdraví mně nic neschází, jen na nohu dopadám, všecky zuby v pořádku mám, jenom předních šest nemám. Z toho já si nic nedělám, proto já se přece vdám, kdekoliv koho dostanu, hezkej nábytek já mám: starý necky, dvě měchačky, spíž jednu rozlámanou, postel celou rozviklanou, provázkama svázanou, a v peřinách peří žádný, peří jsem z nich vybrala a smým milým po špacírech peníze jsem pozbyla. Přestává již lamentace, moji milí mládenci, ještě jsem se neprovdala, mějte ze mne legraci.

František Jílek: Jihočeský člověk a jeho řeč

 

Dělat si ze sebe v šedesáti legraci je, aspoň myslím, lepší osud, nežli se ve třinácti letech nechat umučit pro víru.  I byla přivedena svatá Priska, panenka útlá a líbezně dětská a byly vypuštěny šelmy. Dav zaklokotal nadšením. Stála svatá Priska uprostřed a vroucně modlila se k Pánu, spanilé srdce pozdviženo k Bohu, ruce na hrudi zkříženy. Rozdivočeni pokřikem, blížili se k ní lvi vyhladovělí, určení k rozsápání křesťanky, blížili se k děvčátku lvi pouště, lvi silného požeráku a s chřtánem hltavým o strašných drápech, přikrčeni ke skoku. Zavytí zvířat se hluše rozlehlo ztichlou arénou.  To je z Legend Karla Schulze... a to jsem ještě vybrala legendu, která nekončí hroznou smrtí: Pokojně jak stádo oveček si lehají divocí, hladoví lvi u jejích nohou, čenichy kladou na pracky v písku položené, zkrvavené oči pokorně po ní otáčejí. Obklopena je lví družinou, dotykem její ruky zkrotlou. Prochází svatá Priska, děvčátko na mučení dané, mezi nimi, a kamkoli jde, za ní jde lví smečka služebnická a znovu si lehá pod její dlaně.

Legendy jsou napsané krásně, ale běhá mi z nich mráz po zádech. Jakkoli Schulzova slova aby nám duše nezahynula v sytostech pozemských ke konci masopustu patří...  dneska víc, nežli kdykoli dřív.

Karle Schulz: Legendy