Mezi dobrem a zlem

29.04.2013 22:58

Veronika Bendová se knížkou Nonstop Eufrat vyrovnává se svým zklamáním: ke katolické víře konvertovala až v dospělosti, hodně pro ni znamená, a když se zčistajasna dozvěděla, že "její" pan farář odchází ze služby, protože se bude ženit, byla to pro ni dost rána:  Mně to připadá,  jako kdyby si strom řekl, že už ho nebaví být strom, že chce být pes. A stal se psem!  Ale jak svůj text psala, přemýšlela nad ním, mluvila s lidmi a kolem šel čas, ze zklamání se stalo pochopení... nebo smíření. Možná i proto, že knížku nepsala jenom z pohledu opuštěné a zhrzené ovečky, ale zkusila se dívat přímo očima Tomáše, dříve Otce Jeronýma, a jeho ženy. Jak se jí to povedlo, těžko říct.  Ale určitě to pro ni byla obtížnější cesta, než napsat sebestředný nářek o hroucení hodnot.

Veronika Bendová: Nonstop Eufrat

 

Jako bychom dnes zemřít měli není knížka na jeden večer. Je v ní přes dvěstě stran příloh: fotografie, dopisy, záznamy z výslechů. A přes dvěstě stran popisu prostého, obětavého života, mučednické smrti a účelově vymyšlených pomluv, které pokračovaly i poté, co čihošťského faráře P.  Josefa Toufara orgánové ve vězení umlátili, když se z něj snažili vytlouct přiznání, jak zfalšoval zázrak.

Zatím můžeme konstatovat čistě jednu věc, řekl P. Toufar v kázání krátce poté, co se na oltáři sám ode sebe pohnul křížek a po okolí se o tom začalo mluvit. Že Bůh ukázal, že je skutečně, že je mezi námi, že kněz si musí být vědom svého posvátného úřadu. Je to pro náš  kostelíček veliká milost Boží, kterou si Bůh vyvolil. Hlavně, aby si každý dal do pořádku své srdce a duši a pak se nemusí báti ani zlého a milost a láska Boží budou s námi stále.

Tolik o zázraku: dát si do pořádku srdce a duši. Kolik příslušníků StB, jejichž portrétní fotografie lemují stránky, popisující výslechy a bití, to asi dokázalo?

A kolik z nás dokáže začít u sebe?

Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli

 

Knížka Jiřího Barhoně jsou postřehy, povídky a pohádky.

V minulosti, říká autor, jsem z nich čítal spolubratřím kněžím, když měli narozeniny, a ušetřil tak třicet korun za bonboniéru, kterou jim stejně darovali jiní. Právě pro takovou příležitost byly psány a zhruba takovou mají asi hodnotu - jako levná bonboniéra.

Bonboniéra možná, ale levná bych neřekla. Když už, tak belgické pralinky: farář, který počká se svěcením kapličky dvacet minut na paní Nováčkovou, protože musela se psem na očkování, a dětem, které za ním chodí na návštěvu, s citem říká: Sundejte si ty zablácený botičky, než vám je omlátím o hlavičky! - a potom tiše trpí tím, jaký mu na faře dělají svinčík, je zlatý člověk. Protože děti si botičky samozřejmě nesundají a on jim je samozřejmě o hlavičky neomlátí.  Místo toho večer ve vymrzlém pokoji píše baladu o ministrantovi, který si v sakristii tajně schovává bouchací kuličky, aby je mohl před mší nasypat do kadidla, a pan farář mu je tajně nosí přes noc usušit domů, protože v sakristii navlhly a nefungovaly by.  Ministrant ze svých drobných lumpáren vyroste, procestuje celý svět, zbohatne, jenže mu pořád něco chybí... ano, tušíte správně, stane se nakonec knězem na malé venkovské faře, která, krom toho že se na ní nedá bydlet, nemá chybu.  - Smutný konec, komentuje to autor, ale z jeho textů vyplývá pravý opak: pokud pana faráře nebude trápit nic horšího, nežli děravá střecha nad hlavou, bláto po kobercích a spory mezi paní Nováčkovou a Dvořáčkovu... zaplať Pán Bůh!

Jiří Barhoň: Zlý farář přejel hodného psa