Příběhy o stromech

07.04.2014 07:29

Patnáct nadějkovských stromů a jejich patnáct příběhů... (mapa je na konci textu).

 

Pohádkovník (javor babyka)

Bylo-nebylo, Nadějkovem šla kouzelná pohádková babička. Když potkala nějakého kluka nebo holku, zeptala se jich, jestli znají nějakou pohádku? Děti jich znaly spoustu: o červené Karkulce, o perníkové chaloupce, o Dlouhém Širokém a Bystrozrakém, o Sněhurce a sedmi trpaslících... a znaly dokonce i pohádky od Hanse Christiana Andersena: o malé mořské víle, o Sněhové královně nebo o princezně na hrášku. Babička byla moc spokojená a rozhodla se, že dětem něco dá. Mohla jim samozřejmě dát čokoládu nebo bonbóny, ale to by hned snědly, nic by jim nezůstalo a ještě by měly zkažené zuby. Tak se rozhodla, že jim dá strom, který vydrží třeba sto let. A protože to byla kouzelná BABIČKA, vybrala strom BABYKU. Pojmenovala ho Pohádkovník Andersenův. Děti si Pohádkovník zasadily vedle hřiště, už tam roste deset let. A na Andersenovy narozeniny ho vždycky chodíme pozdravit.

 

Švestky na Farské

Když se pan farář Fikar přistěhoval do Nadějkova, říkali mu lidé: Tady je taková zima, že ani švestky nedozrají! - Pan farář tomu nechtěl věřit, bylo mu to divné. Počkal do konce léta a viděl, že lidé trhají švestky moc brzo. Báli se je nechat na stromech, aby nezmrzly, takže je otrhali ještě zelené. Pan farář jim vysvětlil, že švestkám první mrazíky neuškodí. A opravdu! Když švestky, které rostly na zahradě u fary, otrhal v říjnu, byly krásně modré a fialové a sladké jako med. Od té doby uměli nadějkovští švestky pěstovat a dbali na to, aby na farské zahradě vždycky nějaké rostly. Naučili se taky švestky sušit, dělat z nich povidla a slivovici!

 

Lípa Svobody

České země a Slovensko dlouho patřily k Rakousku-Uhersku. Skoro třista let! Čechům a Slovákům se to nelíbilo - vadilo jim, že se v Rakousku se všude muselo mluvit a psát německy, v Uhersku maďarsky a že se na ně Němci a Maďaři vytahovali. Když před sto lety začala první světová válka, museli Češi a Slováci bojovat za rakouského císaře pána Františka Josefa. To se jim taky moc nelíbilo. Některým se povedlo utéct a bojovali proti Rakousku-Uhersku; říkalo se jim legionáři. Válka trvala čtyři roky a mnoho lidí v ní přišlo o život: padli v boji, umírali na nemoci nebo hladem, protože byla velká bída. Rakousko-Uhersko nakonec válku prohrálo a Češi a Slováci si konečně mohli založit vlastní stát. Pojmenovali ho Československo. Nadějkovští byli taky rádi, že válka skončila a že nebudou muset poslouchat Němce. Na oslavu zasadili na náměstí český národní strom - lípu - a vedle ní postavili pomníček na památku 37 mužů, kteří zemřeli ve válce.

 

Vánoční smrk

Rozsvěcí se každý rok na začátku Adventu. Zpíváme u něj koledy a pan farář vypráví příběh Josefa a Marie, kteří putovali do Betléma. Marii se tam narodilo děťátko, Ježíšek. Lidé mu nosili dary, přišli za ním i tři králové: Kašpar, Melichar a Baltazar. Zlý král Herodes chtěl Ježíška zabít, ale Josef a Marie mu s ním utekli, do Egypta. Marie a Ježíšek jeli na oslíkovi, vysoko na nebi zářila kometa s svítila jim na cestu.

 

Bříza nad zámkem

U břizy je maličké jezírko. Říká se, že tam končila tajná chodba, která vedla ze zámku. Později se u ní propadl strop a zatopila ji voda. Chodívá se k ní napít bezhlavá kobyla, která u zámku straší. Ale nikdo neví, jak pije, když nemá hlavu…

 

Dřezovec

Paní kněžna Karolína hodně cestovala. Jednou dojela až do Svaté země, kde viděla růst zvláštní strom: měl dlouhé trny nejen na větvích, ale i na kmeni. Dozvěděla se, že se mu říká "Kristův strom", protože z jeho větviček byla upletená trnová koruna, kterou měl Ježíš Kristus na kříži. Karolína si moc přála, aby tento vzácný strom mohla mít v parku u svého zámku. Dlouho hledala, než našla malý semenáček, který nechala vykopat, dobře zabalit a odvézt do Nadějkova. Byla to dlouhá cesta, přes moře lodí, a potom ještě přes vysoké hory a mnoho řek. Stromek zasadila vedle rybníka, na místě, na které dobře viděla ze svého pokoje v zámku. Dařilo se mu tam dobře a vyrostl z něj vysoký strom, který je v parku dodnes, i když paní kněžna Karolína je už skoro sto let po smrti.

 

Borovice nad rybníčkem v parku

Na ostrůvek v rybníčku kdysi vedla lávka. Stál na něm altánek, ve kterém paní kněžna Karolína pila kávu a jedla dortíky k svačině. Kávu si míchala stříbrnou lžičkou, kterou měla po své mamince. Ale jednoho se kněžna na chvilku otočila a lžička zmizela! Byla to záhada. Paní kněžna byla na ostrůvku úplně sama a lžička nebyla vůbec nikde: ani v hrnečku s kafem, ani na stolku, ani pod ním na zemi. Kněžna dala vyhlásit, že toho, kdo lžičku najde, bohatě odmění.

V malé chaloupce nad zámkem bydlel kluk Vašek. Jednou si všiml, že se v koruně veliké borovice, co rostla u zdi parku, něco zalesklo. Vylezl na zídku, z ní do koruny borovice a našel tam stračí hnízdo. Straka do něj nanosila všecko, co ve vsi a na zámku ukradla: sklíčka, penízky, šperky… i stříbrnou lžičku. Vašek ji přinesl paní kněžně. Byla moc šťastná a řekla Vaškovi: Splním ti, co si budeš přát…


Jabloně za zámkem

Když ještě byla v zámku škola, řekl si jednou pan učitel, že by bylo pěkné mít u školy zahradu, kde by rostlo něco, co by se dalo jíst. S většíma klukama zryli kus země, potom tam udělali záhony a všecky děti ze školy si mohly něco zasadit. Třeba ředkvičky nebo kedlubny nebo jahody nebo mrkev. A taky maliny, rybízy a ovocné stromy. Než stromky vyrostly, byli z prvňáků deváťáci, ale potom už všichni mohli na zahradu chodit a natrhat si k svačině, na co měli chuť. Dneska z celé zahrady zbylo jen několik stromků. Úplně uprostřed stojí stará jabloň a čeká, jestli si na podzim zase někdo přijde utrhnout jablíčko k svačině.

 

Kaštan u školy (správně jírovec maďal)

Kaštan stojí na svém místě už dlouho. Dívá se na děti, které jdou ráno do školy a láme si hlavu: co tam asi dělají? Někdy slyší, že si povídají o čtení a psaní a počítání a hrozně by ho zajímalo, co to vlastně je! Ale nemůže z místa a do školy by se ani nevešel. Když už zvědavostí vůbec nemůže spát, dostane nápad. Ráno začne po dětech házet kaštany. Vypadají jako malí ježci, ale když dopadnou na zem, zelená ježatá slupka praskne a vykulí se krásný hnědý a lesklý kaštánek. Dětem se kaštánky moc líbí, nastrkají si je do kapes, odnesou do školy a tam z nich vyrábějí všelijaká zvířata, panáčky a všecko možné. Postaví je na okno, a kaštanová stvoření tam sedí celý den a poslouchají, co se ve škole děje. Když se setmí, protáhnou se škvírou, přeběhnou přes zahradu a všecko vyprávějí svému stromu. Je z toho celý udivený, potřásá hlavou, a lidi si myslí, že venku asi hodně fouká vítr.

 

Vrba u Rákosného rybníka

Když byla vrba ještě mladá, pořád se na sebe dívala do rybníka. Zdálo se jí, že je nemožně tlustá, že její větvičky jsou moc rozcuchané a že její listí nemá tu správnou barvu. A úplně nejhorší to bylo, když na podzim listí opadalo a jí zůstala holá hlava! To byla úplně zoufalá. Taky záviděla jabloním a hrušním, které rostly v sadu nad rybníkem, že na jaře tak krásně kvetou a voní, kdežto ona má místo květů jenom takové šištičky nanicovaté, které navíc kvetou skoro ještě v zimě, kdy si jich nikdo nevšimne. Jednou se zase tak rozmrzele prohlížela, když jí najednou přímo u nohou do rybnika spadla včela a začala se topit. Vrba natáhla jednu větvičku a pomohla jí ven. Včela byla mokrá a zmrzlá, celá se třásla, a měla taky hlad, protože z úlu vyletěla moc brzo a ještě nikde pro ni nebylo nic k jídlu. „Ach, vrbo“, drkotala zubama, „ty jsi tak hodná. A jak krásně kveteš! Máš na jedné větvičce tolik pylu, že by mi to stačilo k obědu i k svačině i k večeři a ještě by zbylo na zítra!“

„Tobě se nezdá, že jsem moc tlustá?“ ptala se vrba. „Nebo že mám divnou barvu?“

„Jseš ten úplně nejkrásnější a nejbáječnější strom, co jsem kdy poznala,“ řekla včela. „To musí uznat každej.“

Vrba byla šťastná. A od té doby se už tolik neprohlížela, takže měla čas s dívat kolem sebe. Třeba na kachny a volavky na rybníce, na krávy na louce, nebo na děti, co kolem ní běžely do lesa.

 

Třešeň s lavičkou na Drahách

Nad Nadějkovem je starý třešňový sad. Kdysi tam na třešně chodily všecky děti ze vsi, a ještě zbylo dost pro ptáky. Jednu krásnou, červenou a sladkou třešeň srdcovku tam sezobl špaček. A protože ptáci neumějí vyplivovat pecky, spolkl ji i s peckou. Ta mu ovšem v břiše nezůstala. Když letěl na Draha, kde měl hnízdo, vypadla mu zpod ocásku a skrz křoví u cesty proletěla na zem. Tam na ni pršelo a svítilo sluníčko, až praskla a vyrostl z ní malý stromek. A protože pořád pršelo a pořád svítilo sluníčko, byl pořád větší a větší, až se z něj stala vysoká třešeň. Byla moc hezká, ale smutná, že je tak daleko od ostatních třešní, a že k ní nechodí žádné děti. Naštěstí na Drahách bydlí Olina. Dohodla s kamarádkama, že obnoví cestu, která kolem třešně kdysi vedla. A povedlo se jim to! Hodně jim pomáhal Olinin táta, protože má bagr. Nakonec truhlář Petr vyrobil lavičku, na které se u třešně dá sedět. Třešeň je ráda a v létě na ní pro všechny, kdo jdou kolem, rostou malé třešničky. Říká se jim ptáčnice, protože vyrostla z pecky, kterou na Draha zanesl pták.

 

Ořech u Dohnalů

Ořechy, jak každý ví, jsou zázračné. Může se v nich schovávat úplně všecko. Popelka v nich našla šaty a boty na bál, ale ne každý chce chodit na bály a tancovat s princem. Někdo má třeba úplně jiná přání. Když se k Dohnalům přijde za jasné noci, kdy se paprsek měsíce dotkne kmene ořechu, strom se třikrát pozpátku obejde, pohladí se po kůře a vysloví se přání, v jednom z ořechů bude tu noc schováno přesně to, co si člověk přeje. Potíž je v tom, že ořechů je na stromě moc, a nikdo neví, který je ten pravý…

 

Hruška Jakubka

Nad Nadějkovem se větvily dvě polní cesty. Na rozcestí tam sedával pohádkový dědeček, pražilo na něj slunce, měl hlad a žízeň. Tu viděl, že jde kolem mladý chlapec. - To bude Honza! řekl si dědeček, a zavolal na něj: Honzo! Nemáš buchtu? Už tři dni jsem nejedl!

Já nejsem Honza, řekl chlapec. Jmenuju se Jakub, jsem poutník a putuji do kostela svého patrona Svatého Jakuba v Compostelle. To je až ve Španělsku. A buchty nemám, mám jenom hrušku. Chcete, dědečku, hrušku?

To víš, že chci, zaradoval se dědeček. Hruška byla výborná, sladká a šťavnatá. Dědeček ji snědl úplně celou, jen jedno jadýrko vyplivl. A protože to byl kouzelný dědeček, vyrostla z jadýrka na místě velká hrušeň. Na jaře krásně kvete a v létě na ní dozrají malé hruštičky… přesně na svátek sv. Jakuba.

 

Stromy na Homolské: javor klen a jasan

Na Homolské cestě se kdysi scházeli chlapec s dívkou, jmenovali se František a Eliška. Měli se moc rádi, ale jejich rodičům se to nelíbilo: František byl chudý a Eliška byla z největšího statku ve vsi. Měla přísného otce, který jí přikázal, že si musí vzít za muže bohatého, ale ošklivého a hloupého kupeckého synka z Jistebnice. Františkovi zase maminka říkala, že Elišku v domě nechce, protože by nad jejich chudobou ohrnovala nos a nic pořádně neumí. Ani vařit, ani šít, ani pracovat na poli. Eliška a František byli čím dál tím smutnější. Jednou spolu zase seděli na Homolích a nevěděli, co dál. Dívali se na stromy, které lemovaly cestu, a Eliška si povzdechla: Těm je hej! Nikdo jim neříká, koho smějí a nesmějí mít rádi… kdybychom tak my mohli být dva stromy, které rostou vedle sebe a nikdy se neodloučí! – To by se mi taky líbilo, řekl František. A co se nestalo: na hlavách jim vyrašily zelené lístky, nohy jim vrostly do země a ruce, které k sobě natáhli, se proměnily ve větve. Z Františka se stal jasan, z Elišky javor. Už vedle sebe rostou aspoň sedmdesát let.