Strašidla, smích a smutky

29.10.2012 11:56

Sníh letos přišel brzo, jak někde na dalekém severu... možná by bylo nejlepší si zalézt pod peřinu a usnout. Jako medvědi nebo jako mumínci, ale o těch někdy jindy. Nebo si k sušenkám uvařit čaj Šedý Jarl a číst si v knize kouzel po dědečkovi. Jako Pan Hú:

Když je zima a smutno a sníh pokryje zemi, můžeš změnit pokoj v kvetoucí zahradu. Chceš lilie tygrovité, kosatce a liány, které visí ze stromů? Toto kouzlo je naprosto tajné a je nutno je čísti v naprostém tichu za tmy.

Pan Hú je finské strašidlo, kterému strašení moc nejde a vlastně ho ani moc nebaví. Ale kouzlo se mu povedlo! Vyčaroval si celý les i se spoustou zvířat, jako třeba rybou jehlicí rohozubou, která bydlela v jezírku pod velkým kamenem, pekla dorty a nepřetržitě mluvila. Byla tak dlouho sama, že teď, když konečně jednou dostala příležitost k povídání, nemohla přestat. - Krom toho se Pan Hú při strašení skamarádil s dětmi a s admirálem Pivobřichem, který si do břicha lil pivo za pivem ze smutku nad tím, že na moři ztratil svoji drahou Emmu. A všichni společně se rozhodli Emmu najít a osvobodit z moci zlotřilých Poupašků...

 pan-hu.jpg

Hannu Mäkelä: Pan Hú

 

Arto Paasilinna je finský spisovatel, píše o stáří, podivínech, osamělosti a jiných vážných věcech. Třeba o tom, jak v opuštěném seníku náhodou sejdou dva muži, kteří se rozhodli skoncovat se životem:

Ten důstojník se chce snad oběsit, no tohle... svět je vážně malý, ježíšmarjá, říkal si Onni Rellonen. Do jednoho a toho samého seníku vlezou v jednu a tu samou chvíli dva Finové, aby spáchali jednu a tu samou strašlivou věc!

Netřeba asi dodávat, že nespáchali. Ani to, že Paasilinna o vážných věcech nepíše smrtelně vážne, a i když nakonec dva Finové shromáždí budoucích sebevrahů plný autobus (přihlásili se na inzerát Pokusme se spolu!) a dovezou je postupně na dva "konce světa", konec života ani naděje tam nenajdou a podzimní deprese vám spolehlivě rozeženou.

 autobus-sebevrahu.jpg

Arto Paasilinna: Autobus sebevrahů

 

Já bych taky ráda skončila nadějně a vesele. Ale ačkoli jsou skučící duch, mluvící mrtvá kočka, plivník anebo mužík Kokeš strašidla, ze kterých mráz po zádech určitě neběhá, jejich setkání s lidmi nedopadnou dobře. Možná proto, že víc lidskosti bývá na straně těch strašidel.

Já bych chtěl jednou přijít mezi lidi. Třeba jen jednou. Vidět je, jak žijí, jak si vyprávějí, ale ne ze střechy, vyprávět si s nimi, protože... já myslím, že to musí být strašně hezké.

To je z Balady o Vikýřníkovi. Je to dobrá kniha, a smutná. Jako byl její autor.

 bubaci.jpg

Karel Michal: Bubáci pro všední den