Tučňák, dudek a ptáček beze jména

29.01.2013 06:02

Knížku, po které se dá sáhnout po velké opici, ve které se mísil hlavně halas se smutkem, v nedělním poledni po rodinné hádce nebo v to zachmuřené odpoledne, kdy právě dorazil dlouho očekávaný dopis, že vás nevzali na školu nebo do zaměstnání, sestavil Václav Cílek z ranných veršů Vítězslava Nezvala.  Jmenuje se Můj tučňák, a tučňák v jedné básni opravdu je: spává v posteli, nestojí o zelí a je veselý.  Pak ještě kohouti, rosnička, kotě, flašinetář, dva páry černých koní, Apollinaire, Seifert, kaplička s Pannou Marií, zájezdní hostinec, zrcadlo, červánky, šílenství, studánky, kolébky, lebky, stesky, sny, mládí a kamarádi a abych taky něco ocitovala celé:

        Bubliny bubliny

        bílý jetel

        co je pryč to je pryč

        nevolejte

Můj tučňák. Divné básně. - Václav Cílek vybírá z Vítězslava Nezvala

 

Druhou knížku znám z dětství a z Vaculíkova Českého snáře: Vzal jsem si dětskou knížku, kterou mi nadělil Ondřej. Jmenuje se "O smutném tygrovi" a je o tom, jak tygr smutně seděl v kleci, přiletěl ptáček a řekl mu, že kdyby jedl semínka jako on, prolezl by mříží. Tygr praví, že by to zkusil, a za strašného hladu (o kterém knížka mlčí) zmenší se na ptáčka a vyletí ven. Příběh končí větou, kterou mi Ondráš zalepil, prý aby mě nekormoutila. Pro věcnou informaci ji však ocitoval ve věnování: "Takové věci se přeci dějí jen v pohádkách!" Asi chtěl, abych se nedal ničím odradit.  - Hned jsem veselejší.

Alois Mikulka: O smutném tygrovi

 

Pro věcnou informaci bych dodala, že nestačí proměnit se v ptáčka a vyletět z klece; to je jen začátek. Například básník Attár se jednoho rána probudil z nepokojného snu a shledal, že se proměnil v dudka. Na ptačím sněmu pak ke svým spolubratřím promlouvá takto: Ptáci! Podívejte se, jaké potíže sužují náš svět! Bezvládí - nespokojenost - rozvrat! Zoufalé boje o území, vodu a jídlo! Otrávený vzduch! Rozladěnost! Obávám se, že jsme ztraceni. Musíme něco udělat! Jsem světaznalý. Znám mnohá tajemství. Poslouchejte mě: Vím o králi, který dokáže zodpovědět všechny otázky. Musíme se za ním vypravit a najít ho.

Ptáci ovšem remcají, na krále moc nevěří, nikam se jim nechce, mají strach a spoustu rozumných důvodů, proč radši zůstat doma... ale nakonec letí. Cesta byla dlouhá a nebezpečná, mnozí z nich se vrátili, zbloudili, zešíleli anebo zemřeli, ale posledních třicet ptáků svého krále opravdu našlo:

Já vím, že konce se nemají prozrazovat. Jenom bych chtěla, abychom se nenechali ničím odradit. A byli veselejší.

Petr Sís: Ptačí sněm