V dálavách světů

11.12.2012 10:15

Knížka Vypravěč začíná vzpomínkami, které vyvolala jedna fotka z výstavy ve Florencii: Na první pohled bylo zřejmé, že společenství mužů a žen sedících v kruhu po amazonském způsobu - podobá se orientálnímu sedu: nohy vodorovně zkřížené, velice vzpřímený trup - ve skomírajícím soumraku, jenž pomalu  přecházl v noc, se hypnoticky soustředí. Byli naprosto nehybní. Všechny tváře mířily jako poloměry kruhu k jeho středu, mužské postavě, která stála v srdci kola Mačigenů, jako by jí uhranutých, a cosi vykládala a gestikulovala přitom rukama. Přeběhl mi mráz po zádech...

Je to příběh Saúla, chlapce z židovské rodiny, který v Limě začal na přání otce studovat práva, ale čím dál tím víc ho zajímal život domorodců z  kmene Mačigenů. To je realistický úvod, dál knížka proplétá výpravy do džungle, magické příběhy a zpěvy, život v městech bílého muže a rozhovory o tom všem. Není to ani etnografická studie, ani sbírka domorodých pověstí, ani úvaha o tom, která civilizace je lepší, ani návod "jak za pomoci moudrosti přírodních národů dosáhnout štěstí bez námahy a za jeden večer" (ano, Čtyři dohody taky mám v knihovně). Je to román. Dá se uhranutě číst za soumraku - tak, jako Mačigenové naslouchali vypravěči.

Mario Vargas Llosa: Vypravěč

 

Jak vypadal střet stejných dvou civilizací před sto lety? Příběh Čerwuiše, syna indiánského náčelnía z paraguyjského vnitrozemí, kterého do Prahy přivezl v roce 1908 Alberto Vojtěch Frič, je docela známý. Můžeme si z něj vyprávět veselé historky, nebo nad ním přemítat, který svět je vlastně normálnější a co je v životě důležíté, nebo si představovat, jak bychom se cítili, kdybychom se sami octli tam, kde nerozumíme vůbec ničemu. Lucie Lomová z něj udělala komiks, který všechny tyhle možnosti zachovává. Tady vypráví Červuiš svým soukmenovcům, jak to chodí u bílých. Snad můžu prozradit, že mu nevěřili vůbec nic, ani sníh, ani žárovky.

Lucie Lomová: Divoši

 

Hlavní padouch a nepřítel Alberta Vojtěcha Friče není v knize Divoši žádný zlý bůh amazonské džungle nebo pětimerová anakonda. Je to kolega český cestovatel Enrique Stanko Vráz, který mu kazí přednášková turné, krade mu fotografie, pomlouvá ho po redakcích i ve společnosti, a kterého Čerwuiš po zásluze ztrestá a zesměšní. Pokud to dneska, po stu letech, Vrázovi odpustíte, můžete si přečíst výběr z jeho cestopisů o Africe, rovníkové Americe a Číně. Krom reálií z míst, která jsou pro nás vzdálená v prostoru i v čase, jsem tu zjistila (a vůbec mě to nepřekvapilo), že motivem jeho protifričovského tažení byla obyčejná závist:

Najednou se zastavuji překvapen: na příční větvi velkolistnatého „burumu“ nízko u země leze vážně pýcha guinejských pralesů, skvostný král
brouků goliáš, asi jako náš zlatohlávek, libující si na šťávě stromů. V sametovém svém černobílém kabátci zaměstnává se vážně svou prací. Kdo z vás, velectění, byl sběratelem brouků a v době studentských let míval nevyplnitelné přání moci obohatiti takovým skvostem svou sbírku, pochopí, jak sběrateli radostí srdce buší, když poprvé ve volné přírodě, a nikoliv pouze ve skříni páně Fričově, spatří nádherného tohoto brouka.

Cestopisy se dají i stáhnout, ale já budu samozřejmě radši, když si je (na dlouhé zimní večery) půjčíte v nadějkovské knihovně.

Enrique Stanko Vráz: V dálavách světů