Země nesmírná

26.03.2013 08:48

Dora Čechova má českou matku a ruského otce, narodila se ve vlaku z Moskvy do Prahy a žije střídavě v obou městech. Povídky z knížky Nechtěl jsem být Leninem mají ruské reálie, její psaní ruské kořeny - Čechova, Bunina, Tolstého... a ruskou duši, myslím: melancholický humor, výstřední povahy a širý prostor, ve kterém se lidé jeden druhému ztrácejí, i když jim spolu bylo - nebo mohlo být - tak dobře.  Smutek i naděje, od obzoru až k obzoru.

Protelefonovali jsme spolu mnoho nocí. Nebe nad Moskvou bylo temné a já seděla na okenním parapetu a nemohla se ubránit neodbytné myšlence, že není daleko den, kdy sluchátko zůstane němé, protože Stanislav létá až příliš těsně u hranic smrti. Ale nemohla jsem dělat nic jiného, než si s ním povídat.

 

Dvě povídky z knížky Utřete tělesné šťávy  jsou o Čečensku a o válce. Taky o tom, že se pravda o lidských osudech nedá vtěsnat do článků pro noviny a válečného zpravodajství.

Aze řekli, že ji zastřelí. Postrádala zřejmě tu dávku inteligence, která by jí pomohla verbálně vyjádřit, jaké byly její první pocity, když jí tlustý, upocený a ne o moc chytřejší předseda šariátského soudu v hlavním městě Čečny oznámil, že to holt jinak nejde. Navštěvovala jsem ji ve vězení čtyři a půl měsíce.  - Čtyři a půl měsíce, protože s popravou se čekalo, až se Aze narodí dítě. - Do popravy a do té druhé, radostnější události, zbývaly zhruba dva týdny. Už jsem se nechtěla s Azou vidět. Stále více jsem si připadala jako člen popravčí čety. Naštěstí amatéry nebrali.

To je z povídky Poprava - věc veřejná, od Petry Procházkové. Tu druhou napsal jaromír Štětina a jmenuje se Vykradači hrobů.

 

Za dávných časů žili v jednom carství v malé chaloupce dědeček a babička s dcerou Vasiliskou.  Žili dobře, ani kuřeti by nikdy neublížili, a přece na ně dolehlo neštěstí.  Zní to, věcně, úplně jako začátek příběhu ze života... ale já to sem dávám, protože když příběh o neštěstí začíná za dávných časů,  je to samozřejmě začátek pohádky a pohádky vždycky nakonec dobře dopadnou: všem lidem je veselo, všem práce v rukou jen hraje a zlo je potrestáno.

Knížku Krása nesmírná jsem si pamatovala z dětství. Ale už jsem zapomněla, že Krása nesmírná neznamená to, že pohádky jsou krásné, ale že se tak jmenuje krasavice, která žije v bělokamenných palácích na zelených loukách, kde roste hedvábná travička, kde voní blankytná kvítečka a která je dcerou tří matek, vnučkou tří babiček a sestrou devíti bratrů.

To se asi taky může stát jenom v Rusku.